Rozhovor s Yugsonem

V rámci mého magisterského studia Tance na Université Paris-VIII se zabývám výzkumem povolání tanečníka/tanečnice Hip Hopu. V následujících řádcích stručně představím můj výzkumný projekt, aby čtenář tohoto textu mohl pochopit celý rámec, do něhož spadá rozhovor provedený s Yugsonem, jehož transkripce se nachází na konci  článku.

Srdcem mého výzkumu je profesionalizace tancujícího světa Hip Hopu ve Francii, který ještě není institucionalizovaný. Zatím ve Francii neexistuje žádná národní propozice pre-profesionalizace pro tanec Hip Hop se státním diplomem jako je tomu pro jazzový, moderní a klasický tanec. Přesto existují různé iniciativy, které mají za cíl formování profesionální přípravy, která by se mohla potencionálně přidružit k ostatním tanečním vzdělávacím programům, zahrnujíce uznání v podobě diplomu na státní úrovni.

Mé počáteční otázky jsou:
„Jak konstruujeme své povolání tanečníka/tanečnice v oblasti Hip Hopu? Jak se liší přístup tanečníků ve vztahu ke konstrukci tohoto povolání ? Co hledáme, když děláme battly? Existuje nejdříve battle osobní, kdy hledáme něco, abychom si dokázali, že jsme schopni získat uznání taneční komunity, vlastní rodiny.. ? Co musíme předat ostatním z komunity, aby mohli najít důvěru ve svůj vlastní pohyb a ve svou práci?“  Ukázat specificitu profesionálního světa tanečníků a tanečnic Hip Hopu ve Francii je mým primárním úkolem. Pro tyto účely potřebuji vytvořit mé vlastní zdroje skrze zúčastněné pozorování (jakožto mladá výzkumnice a profesionalizující se tanečnice) a komprehenzivní rozhovory. Budu čerpat z mého totálního tanečního nasazení – využiji mých zkušeností sdílených s dotazovanými tanečníky a neformálních rozhovorů, které mohou vzniknout v tanečních sálech, v převlíkárnách, na akcích…

Pro formální rozhovory vybírám tanečníky, kteří vedou svou kariéru směrem k profesionalizaci. Mým důležitým úkolem je vybrat pro tyto rozhovory osoby, které by mohly mít potencionálně různé strategie profesionalizace, odlišné perspektivy týkající se obsahu práce tanečníka/tanečnice Hip Hop a institucionalizace tohoto povolání. Celkově vykonám přibližně sedm kvalitativních rozhovorů s tanečníky působícími ve světě divadel, battlů, street show, s organizátory eventů a vzdělávacích programů vedoucích k institucionalizaci Hip Hopu. První osoba, kterou jsem vybrala pro rozhovor, je Hugo Massangila Lumengo, známý jako Yugson, aktivní tanečník v mnoha dimenzích Hip Hopového tanečního světa. Jeho multi angažovanost byla důvodem, proč jsem zorganizovala rozhovor nejprve s ním.

Yugson je narozen v Belgii, původem z Konga. Je tanečník, choreograf, Dj, organizátor, učitel… Je zakládajícím členem skupiny Wanted Posse, založené na začátku 90. let a Serial Stepperz, založené v roce 2007. V roce 2012 založil skupinu DC Vortex, jíž je choreografem. Jako tanečník vyhrál mnoho battlů, např.  Battle of the year v roce 2001, Juste Debout v roce 2003,2004,2006 a 2010, House Dance Forever v roce 2010 a 2012, Be-House v roce 2012 a mnoho dalších.[1] Stal se světovou taneční Hip Hopovou referencí a v posledních dvou letech ustavičně pracuje na Hawks Method, konceptu evaluace techniky, kreativity, foundations a muzikality Hip Hopových tanečníků.

Vyjádřím explicitně i kontext našeho rozhovoru, protože jeho historie se přímo týká mého tématu strategie profesionalizace  tanečníka/tanečnice Hip Hop. V roce 2016 jsem se zúčastnila v Barceloně battlu Snipes Funkin Stylez Spain v kategoriích House a Me against the Music. Probojovala jsem se do finále v obou kategoriích a Yugson battly hodnotil. Po jejich ukončení jsme se dali do řeči a nabídl mi, abych se připojila k DC Vortex. S radostí jsem pozvání přijala a od roku 2017 mám tu čest se po jeho boku  tanečně vzdělávat. Využila jsem našeho častého kontaktu k uskutečnění následujícího rozhovoru.

Francouzský kontext

Ve Francii existuje mnoho zahraničních tanečníků a choreografů, kteří těží ze systému práce s mnoha dotovanými společnostmi, pojišťovacího systému a režimu -intermittent– v odvětví -spectacle-. Český ekvivalent by byla živnost. Režim intermittant je jedním z prvních cílů tanečníka vstupujícího na trh práce ve Francii. Zároveň může symbolizovat úroveň tanečníkovo profesionalizace nebo udržování se v profesi. Většina tanečníků je zapojena do smlouvy na dobu určitou (Contrat de Durée Déterminée) několika zaměstnavateli ve stejném roce.  Tanečník se může dovolávat práv, pokud pracoval 507 hodin během 12 měsíců před koncem své poslední smlouvy, což odpovídá 43 fakturám. Shrnuje skutečnost dvou  fází momentů profesionalizace tanečníka. Tou první je získat 507 odpracovaných hodin za rok. V tomto prvním kroku není mzda rozhodující, jedná se pouze o násobení hodin. Druhá fáze je poté, co tanečník uspěje v získání tohoto statusu, ​​pak se snaží maximalizovat součet svých odměn za hodiny. Tímto režimem tanečníci zaměstnanci a jejich zaměstnavatelé v choreografickém sektoru přispívají na pojištění v nezaměstnanosti.

Rozhovor s Yugsonem

Jak jsi objevil tanec?

Objevil jsem tanec se svými bratranci v Belgii. Moji bratranci už byli známí tanečníci. Jmenovali se the Magical Band. Dělali Break a Hip Hop. Já jsem začal Smurfem[2] . Bylo mi 6 let. Trénoval jsem doma, ale potom mě vzali do studia. Oni mě vlastně hlídali. Takže jsem se učil tancovat, když mě hlídali. Všechno mi ukázali.

Kdy jsi přijel do Francie?

V roce 1988 jsem přijel s mým mladším bratrem a s mou matkou. Když jsem přijel do Francie, bylo to komplikované. Procházel jsem se ve své vlastní čtvrti, kluci co tancovali byli kluci z gangů. Já se na ně díval a řekl jsem si:
Wow jeden den bych rád tančil jako oni.” Byl tam jeden kluk, který se jmenoval Jackson a věděl, že jsem tančil. Řekl svému kamarádovi, že dobře tancuji. Řekli mi: „Chceš přijít do sálu? Přijď trénovat s námi.”  Takhle to začalo.

Jak věděli, že jsi tancoval dobře?

Na základní škole byly mini oslavy, když měl někdo narozeniny. Tancoval jsem a lidé říkali:  „Tenhleten tančí moc dobře.” Byli tam kolečka. Byla to doba running mana a já věděl, jak dělat running mana a uměl jsem pop, takže jsem měl před ostatními určitě výhodu. Postupem času si lidé říkali, že tančím dobře. Ti větší kluci sledovali, jak jsem tancoval, protože jejich mladší bráchové jim říkali, že tančím dobře. Takže se to dozvěděli od svých mladších sourozenců a řekli mi: „Jo, to by bylo dobrý, kdyby jsi tancoval s náma.”Šlo jen o trénování.

To bylo v tomhle okamžiku, když jsi začal vstupovat do circles (koleček) nebo to bylo později?

Později.  Tam jsem ještě nechodil do circles. Nebo… není to, že bych nechodil do circles, ale ta úroveň byla příliš vysoká na to, abych do kolečka vlezl a řekl: „A jo takže jsem tady!” Dřív to nebylo jako teď. Teď do nich chodí všichni. Dřív jsi nemohl vstoupit do circlu jen tak.

Jak tedy přišla důvěra?

Když jsem začal trénovat s klukama z mojí skupiny. Ale ta první důvěra přišla opravdu, když jsme se jeden den vyzývali s klukama z jiné skupiny. Byli jsme tři nebo čtyři a tancovali jsme proti 10 tanečníkům. Takže jsem neměl na vybranou, když jsi to tak uvědomuji. Byli jsme tři, kdybych odešel, zůstali by dva, tak jsem řekl: „No tak jdeme tancovat.” Důvěra přišla sama, protože můj kamarád tancoval, můj druhý kamarád tancoval a pak řekl:
Jdi, jdi do toho!” Takže jsem byl donucen vstoupit. Bylo mi 14 let.

 Kdy jsi začal cítit, že by jsi chtěl tančit profesionálně ?

To přišlo jen tak. Ze základu jsem si nikdy neřekl: „Chci být profesionálem.” Dříve to nebylo ani představitelné. Uvědom si, že jsme tancovali, protože jsme chtěli být známí, hlavně aby nás znali ti starší. Nebyl jsem profesionál, protože jsme se jen vyzývali, proto jsme taky trénovali. Netrénovali jsme, abychom žili z tance. Chodil jsem do školy a hrál jsem basket, takže pro mě bylo žít z tance něco nepředstavitelného. Nebylo to ani možné. Nevěděl jsem, že bychom z tance mohli žít.

Co byl tedy tvůj profesní projekt?

Basket. Bylo to místo, kde jsem si představoval sám sebe v budoucnosti. Basket nebo nic… Bylo nemožné si v hlavě říct, že jsem směřoval k tanci. V každém případě i pro moje rodiče, myslím, že ani oni by neřekli, že skončím v tanci, i když mnoho lidí říkalo: „Jo, ty budeš později tanečník.”

Kdy jsi si začal představovat sám sebe jako profesionálního tanečníka?

Měli jsme jednu zkušenost s Wanted, kde jsme tančili s jedním contemporain choreografem, který se jmenuje Alfred Alerte. Alfred nám říkal: „Ano, můžete žít z tance a tohle všechno.” Udělali jsme jedno představení Hip Hop a jedno představení Hip Hop à modernu. Vůbec se mi to nelíbilo, narozdíl od toho, co jsme udělali my, to se mi líbilo nejvíc. Pak jsme si řekli, že je možná našim vlastním cílem dělat pro televizi. Dozvěděli jsme se o castingu v Paříži pro festival la Villete, tak jsme na něj šli. Lidi nás znali. Nazývali nás tak trochu malou lůzou. Přišli jsme a řekli jsme: „Jo, budeme tancovat.” Oni nám řekli: „Prezentujte nám, co máte.” Ukázali jsme jim to, byli šokováni. Řekli nám: „Vy jste udělali tohle všechno? Budeme vás programovat.” Byli jsme nejmladší skupinou, která prošla. Bylo nám asi 16 let, v té době nás ve Wanted bylo 8 nebo 9.

Kde jste trénovali?

V naší čtvrti. Taky jsme měli sál na Torcy. Tam jsme trénovali. Během prázdnin jsme měli klíče, každý den jsme tam trénovali. Vytvořili jsme naši první show, kterou jsme nazvali. L’arrêt bus (autobusová zastávka).

Myslíš, že je to díky tomuhle choreografovi, Alfred Alerte, že ti přišla na mysl myšlenka stát se profesionálním tanečníkem?

Ne, ani ne. On nám vysvětlil, že bychom z tance mohli žít. V tu dobu jsme začali růst, začali jsme dělat castingy. Někteří z nás odešli do tanečních škol na A.I.D. (Academie Internationale de la Danse, česky Internacionální Akademie Tance). Když jsem odešel na A.I.D., poznal jsem tam Tipa. Poznali jsme se tam a bylo to taky tam, kde jsem viděl, že to bylo…. že to začínalo být profesionální. Byl jsem na jednom castingu, vzali mě do jedné společnosti, která se jmenovala Trafic de style. Před Traffic jsem byl na castingu ve společnosti Blanca Li s Babou a vzali mě po prvním kole. Zůstal jsem v Blanca Li jeden měsíc, potom museli vybrat. Bylo nás 10 a museli vybrat 6 tanečníků. Vybrali Babu, ale mě nevybrali. To byla moje první profesionální zkušenost. Bylo to dobrý, protože Blanca Li, její vize nechávala hodně prostoru pro Hip Hop. Pak jsem udělal Traffic de Style, což bylo Contemporain / Hip Hop. Šel jsem na casting a vzali mě. To byl okamžik, kdy jsem začal svou profesionální dráhu, v roce 2000.

Kdy jsi začal být choreografem?

Měl jsem skupinu holek, která se jmenovala Next Level. Myslím, že jsem měl tuhle skupinu v roce 1999. To byl rok, kdy jsem začal.  

Dělal jsi castingy, dělal jsi i battly?

Jo, vždycky jsem dělal battly. První battle, co jsme udělali byl v roce 1999, jeden battle, co byl v Bercy. Říkali jsme mu battle z Bercy neměl jméno. Vyhráli jsme jeden kontest, ten první battle. Pak byl battle v les Halles. Vyzývali jsme se s Benjeem. Když jsme udělali tu kreaci s Blanca Lis, tak to začalo, zmatek s  Benjeem. To byl moment, kdy nás vyzvali: „Čekáme vás tam, v les Halles.” To nebyly organizované battly, to my jsme organizovali spontánně battly. Bylo to na ulici. Ve streetu.

Tvoje strategie byla dělat castingy a pokračovat v battlech ?

Vždycky. Nejdůležitější pro mě je uchovat kontakt s kulturou. Je spousta lidí, kteří dělají battly a nakonec se ztrácejí.

Jak se ztrácejí?

Ztrácejí smysl… pro mě to chce rovnováhu. Jestli vstupuješ do světa představení… Já pocházím z kultury, ve které se pořád vyzýváme, takže je jasný, že mám battly rád. Takže jestli dělám něco, co je proti tomu, jen v show, pro mě to chce dělat oboje. Lidi, kteří dělají jenom představení, něco jim chybí. Na druhou stranu nemůžeš ani dělat jenom battly.

Co je to, o čem mluvíš, co ti chybí, když neděláš battly, ale jen představení? Řekl jsi, že existuje něco, co těmhle tanečníkům chybí…?

Ten, kdo dělá battly dokáže zvládat stránku kontestu na úrovni jeho skills a dokáže trochu zvládat vlastní tanec. To tě naučí battly. Když děláš divadelní scénu, tak tě to učí zvládat prostor, propojení s publikem, pohled diváka a všechno, takže to chce určitě rovnováhu. Chce to určitě oboje. To je povinnost.

Když hodnotíš battly, na co se díváš? Na co se soustředíš?

Hodnotím moment, hodnotím vše podle momentu. Hodnotím všechno – techniku, foundation, tvůj postoj, styl. Samozřejmě tvojí muzikalitu, ale hodnotím hlavně moment, hodnotím všechno podle momentu. Nezůstávám zamrzlý na technice, zůstávám v momentu, to je to nejdůležitější.

Je to také součástí strategie, dělat battly, abys měl vizibilitu?

Ne, to není pravda. Vizibilita je pro mě spousta věcí. Je to všechno, co můžeš dělat. Vizibilita je video. Není to nutně o dělání battlů. Vizibilita je pro mě v tvojí komunikaci, v obrazech, které přenášíš lidem, abys řekl: „Voilá, existuji.” Tohle je komunikace. Tohle je vizibilita. Takže vizibilita není dělat battly, abys byla viděna. Jsou mladí, kteří říkají: „Musím dělat battly, abych byl viděn.” Je to jediná věc, kterou dokážou, ale pokud jsi choreograf a používáš video, abys byl viděn, je to způsob, kterým můžeš rozpohybovat tvou komunikaci. Komunikace není o tom dělat battly, to není pravda. Se mnou je to jiné, protože pocházím ze světa battlů. Lidé, kteří mě znali… chci říct, že to nejsem já, kdo postuje videa. To jsou lidi, co je postovali a dělá to miliony shlédnutí, ale nejsem to já, kdo pořídil tahle videa. Mladí si říkají:
„Já dělám battly, jen tak jednoduše mi to udělá miliony shlédnutí.” Problémem je, že dneska je tolik battlů, že už se na videa z nich nikdo nedívá. Je to k ničemu. Dříve byl jeden battle za měsíc. Dneska je battle každý víkend. Takže video, lidi nebudou mít nic z tvého videa, protože je příliš battlů a navíc na nich nikdo není. Jen pokud na nich nejsou velké hlavy.

Pak taky existují tanečníci a tanečnice Hip Hop, kteří dělají street-show na ulici, co si myslíš o těhle tanečnících?

To je ještě jiný přístup. Už jsem dělal street show. Je to těžké. Není to lehké, tanečník by to měl znát. Člověk to musí zkusit. To tě naučí dívat se na lidi.

Pokud se vrátím k otázce vizibility, ty sdílíš hodně příběhů na Instagram a na FB. Je to součástí tvojí strategie komunikace?

Jo, když se podíváš na to, co děláme…  Jsme povinni ukázat aktuality, ukázat trochu, co děláme. Je to taky způsob říct: „Byl jsem tam a dělal jsem tohle a tamto.” S Instagramem se vyhýbáme posílání CV.  Vidíte, že jsem udělal tohle a tamto, ten člověk se podívá na tvůj Instagram a ví přímo, kam jedeš a co děláš. Vidí: „Dobrý, cestuje, učí tam tam a tam.” Takže to představuje tvou věc přímo. Dříve než jsi jel dát workshopy, ptali se:
„Jo co jsi udělal? Kde jsi pracoval?” Takže lidi lhali ve svých CV. S Instagramem už se nelže.

Pamatuji si, že jsi mi jednou řekl, že než jsi odletěl tanečně se vzdělat do USA, musel jsi pracovat v Mc Donaldu, abys vydělal dost peněz, je to pravda?

Ne, to bylo před odletem do Japonska. Nepracoval jsem tam dlouho. Pak jsem se o sebe staral během mých studií. Japonsko bylo El Dorado, hodně umění, hodně bohatství. Byl jsem v Japonsku, protože jsem měl jednu kamarádku, která mi řekla, ať tam jedu. Řekl jsem si: „Tak jo, pojedeme.” Jel jsem tam s Tipem. Poznali jsme se s hodně lidmi, např. s Hirem, Caleafem, Shaunem-S. Poznal jsem je tam v roce 1999. Japonsko bylo místo, kam jet. Po Japonsku jsem odjel do New Yorku.

Musel jsi dělat nějakou jinou práci, abys vydělal peníze a mohl jet do NY?

Ne, to jsem měl štěstí. Celý rok 1999 jsem natáčel film a vydělal jsem hodně peněz a s tyhle peníze jsem dal na stranu a odjeli jsme do NY. Odjel jsem do NY pro tanec.

Vnímám, že je dnes spousta tanečníků, kteří dělají jiné povolání vzdálené od tance a chtějí více tancovat, ale zároveň nechtějí opustit jejich práci, aby měli finanční jistotu a jsou naštvaní, protože nemají dost času, aby tanec praktikovali. Jak myslíš, že by mohli uniknout z tohohle začarovaného kruhu? Mají strach stát se tanečníky/tanečnicemi Hip Hop?

Ne, to není to. Chce to dělat oběti. Pro mě lidi, co mají normální práci a tancují, to je dobře, dokonce hodně dobře, ale v určitý moment, jestli chceš žít z tance, musíš udělat oběti.  Tím chci říct zkoušet castingy, vytvořit show s kamarády. Lidi chtějí věci rychle. Nechceš si v hlavě říct: „Jo chci vydělávat peníze, ale zároveň chci žít z mého umění.” Jestli chceš žít z tvého umění, nastane moment, kdy budeš mít potíže. Musíš bojovat s potížemi před tím, než uspěješ. To je normální. Nebudeš mít úspěch pořád. Když vidím, jaké jsme měli problémy my, neměli jsme peníze. S námi to bylo jiné. My jsme byli šakalové. Byli jsme na ulici, neměli jsme nic. Kupovali jsme si jeden sandwich a rozdělili jsme si ho v deseti. Nedělali jsme nutně studia, ale vždycky jsme věděli, jak si mezi sebou pomoci. Spali jsme u kamaráda a pak u jiného. Naši rodiče byli naštvaní, když jsme tancovali. Vraceli jsme se domů pozdě, chodili jsme do klubů. Trénovali jsme, ale když jsme trénovali, tak jsme neviděli nutně potřebu si říct: „Jo, staneme se profesionály.” Trénovali jsme, protože jsme chtěli být dobří, ale ne nutně profesionálové. Díky tomu jsme dobří, jsme velmi dobří, protože si myslím, že jsme trénovali bez toho, aniž bychom si řekli: „Jo, jeden den budeme velmi dobří.” Trénovali jsme jen proto, že jsme to měli rádi.

Tví rodiče chtěli, aby jsi se stal čím?

Basketbalista. Pak to přijali. Řekli mi:  „Jestli tancuješ, musíš být nejlepší.”

Kdy jsi začal být Dj?

Začal jsem mixovat před delší dobou, ale opravdu mixovat na večírcích od roku 2006.

Kdy tě to napadlo?

Už mě nebavili Djové a jejich skladby. Řekl jsem si: „Tak jo, budu to dělat. Budu to dělat pro sebe. Na počátku jsem mixoval jen pro sebe. Jeden den mi zavolali a řekli mi: „Jo, je tu jeden večírek. Mohl bys zaskočit za jednoho Dj, který nakonec nemůže?” Tam jsem mixoval jen pro sebe. Potom když se lidem líbí, co děláš, tak se to na sebe nabaluje.

Proč jsi založil společnost DC Vortex? Jak to přišlo?

To se děje pocitově. Měl jsem projekt – vzít lidi z nové generace. Poznal jsem Salomona a Nicka během jednoho choreografického konkurzu. Dělali jsme casting a já jsem je vybral, pak jsem poznal Wolfa a Cyborga a jeden den jsem si řekl: „Jo, to by bylo dobrý, dva krumpeři a dva Hip Hopeři.” DC Vortex začal takhle. Pak jsme začali trénovat dohromady a potom jsme nechali vstoupit další lidi. Jeden den mi bylo nabídnuto udělat představení a řekl jsem: „Dobře, tak budu angažovat ještě další lidi, budeme pokračovat.”

Nabízení práce v Hip Hopu se tedy  děje na bázi feelingu?

Jo, jde o feeling. Jestli je to společnost, uděláš casting, ale jestli je to s lidmi, tak jde o feeling.

DC Vortex má legální statut společnosti, ne?  

Jo. Je to skupina, která se stala společností. To není to samé. Nejdřív je to skupina a potom když procházíš velkými institucemi, pak se stane společností… stejně jako Wanted. Měli jsme skupinua pak jsme se rozhodli pro statut společnosti, ale ve finále je to ta samá věc. Společnost je term politický. Společnost je to, co se děje s tvou asociací na úrovni státu. Problém Francie je, že když jsou castingy na velké věci a na dotace, jestli přijdeš a řekneš: „Mám skupinu.” To nefunguje. Musíš říct, že máš společnost, To znamená, že máš choreografa, administrátora, někoho kdo řídí komunikaci tvojí společnosti, protože jestli přijdeš se skupinou a řekneš, že máš skupinu, tak manažeři tohle slovo nemají rádi. Preferují, aby to bylo řízeno jako  jazzová nebo contemporary společnost

Oficiálně je tvůj statut “intermittent”[3]?

Oui.

Vím, že děláš ju-jitsu, používáš něco z bojového umění nebo jiných tanečních stylů, když tančíš?

Ne, ne. Vlastně ano, to záleží. Stejně když tancuješ, tak mícháš všechno…

Analýza rozhovoru

Yugson je tanečník, který je na scéně již přes dvacet let. Je to někdo, kdo hodně cestuje a vyhledává informace. Dělal to vždy, i když ho lidé ještě nezvali a neplatili mu za práci tanečníka. Cestoval, protože vyhledával informace. Nejdříve do Japonska, pak do New Yorku. Jeden čas musel pracovat v Mc Donaldu, nevěřil, že by se jednou mohl tancem živit. Skupina pro něj byla vždycky důležitým fenoménem. Stal se populární hlavně díky battlům, kterých bylo kolem roku 2000 teprve málo, takže záznamy z jeho tanečních výkonů viděly miliony lidí, sledovanost rostla. Doba se mění, momentálně je hodně battlů, tím pádem je i příliš videí z battlů. Dle Yugsona nestačí dělat battly a myslet si, že se na ně lidi budou dívat  a že tak tanečník získá vizibilitu. Chce to projekty s kamarády, zkoušet castingy, street show… Skupina je důležitá, protože jako jednotlivec jsi jednou na výši a můžeš snadno spadnout. Hvězdy, o kterých si povídáme teď nemusejí za rok existovat, pokud nebudou pořád inklinovat i k práci ve skupině. Chce to využívat správných příležitostí. Dělat castingy, dělat všechno možné, jak představení, tak battly, tak street show. Tanečník Hip Hop se musí naučit ovládat pohled diváka v různém kontextu, svoje tělo i se svými pohyby a bojovnost. Musí znát sám sebe i svoje publikum.

Všechno má svůj čas, chce to potkat správné lidi a zkombinovat to s vlastním nasazením, hladem po informacích a odhodláním. V dnešním čase to chce navíc kyberneticky komunikovat se světem. Je téměř povinností Hip Hopového tanečníka sdílet audiovizuální informace o vlastních aktivitách se světem, protože jinak nikdo neví, co se s ním jako tanečníkem děje. Když nekomunikuje, může získat mnohem méně pracovních příležitostí. V tanečním světě se dnes již neposílají životopisy. Dnes stačí podívat se na instagram nebo jiné sociální sítě pro získání představy o profesních aktivitách určitého tanečníka. Kdo nekomunikuje, jako by pohřbíval své pracovní příležitosti.

Základem profesionalizace je v člověku samém. Pokud dělá tanečník věci pro sebe, jak říká Yugson, pak se líbí i ostatním. Chápu to v různých kontextech – když po mně někdo bude chtít, abych vyvíjela svou profesionální aktivitu těmi nebo jinými způsoby, pokud o nich sama nebudu přesvědčena, nebude to správná cesta. Opačným způsobem, pokud budu mít pocit, že se musím profesionalizovat pro druhé, organizovat a tvořit pro komunitu, aby se to líbilo ostatním a získala jsem uznání, tak to také neznamená dělat věci pro sebe. Pokud člověk dělá věci pro sebe, pak má chuť je dělat a motivovat ostatní a snaží se vydat co nejlepší výkony, protože mu to dělá radost, kterou mohou cítit i ostatní (taneční komunita a ostatní diváci).

Chce to něco obětovat, pokud se chce tanečník živit tancem. Ale co? Čas. Jak říká Yugson: „Lidi chtějí věci rychle.” S potížemi se musí počítat. Hip Hop tanečník potřebuje čas na trénink, na party, na tvorbu. Může se to zdát jako banalita, ale čas se může stát velkým problémem v době, ve které jsou čas peníze. Obzvláště v případě na počátku profesionální dráhy, když si člověk nic velkého díky tanci nevydělá, spíše utrácí za vlastní vzdělání à musí si přivydělávat jinde… Dělat oběti znamená počítat s tím, že uspět nebude jednoduché, že se člověk bude muset hodně snažit, aby se mohl živit tím, co ho baví, jeho tanečním uměním, ze kterého nemůže získat žádný státní diplom. Musí se stát interpretem, choreografem, zaměstnaným tanečníkem, tanečníkem zaměstatelem, naučit se získávat zdroje pro vlastní kreativní a podnikatelské záměry atd. Na druhou stranu dělat oběti by mohlo znamenat úplně se vzdát svého snu, nepřijmout těžkou cestu profesionalizace, vybrat si jakoukoliv jinou práci, v které člověk nebude žít tancem a vydělávat si v ní dobré peníze.

Autor článku: Summer (Kateřina Kračmanová)

[1] Wanted Posse [online]. Paris: CIE Wanted Posse [cit. 2018-06-08]. Online: https://www.wanted-posse.com/yugson

[2]Ve Francii se Popu dříve říkalo  Smurf, dodnes můžeme slyšet toto užití

[3] ještě vysvětlit, co to znamená