Šachový velmistr Vasilij Smyslov prohlásil: “Chess game is a work of art between minds, which need to balance two sometimes disparate goals – to win and to produce beauty.” Podobně se to má i s našimi battly.

Původ battlu v bojovém tanci

Battle znamená bitva/boj a motiv boje se v tanci objevuje od nepaměti. Tanec je totiž ve svém celku jevištěm, na kterém se jeví vše, čím člověk je.

„Také výbojné, agresivní pocity hledají svůj výraz v tanci. Hněv, nenávist, bojechtivost vybíjejí se v bojových hrách, jež mívají zhusta taneční ráz. Jejich hrozebná gesta přecházejí snadno v mimický náznak boje, a někdy končí naturalisticky ve skutečném prolití krve. Vzrušení, opojení bojovným gestem překročí mez hry a náznaku, bojový tanec mění se v boj.“

Jan Rey
1947

Kořeny streetdancového battle přístupu můžeme nacházet v afroamerické a latinoamerické tradici, avšak přímo se motiv boje do pouličního tance dostal skrze kulturu gangů. Její nejsilnější vliv nalezneme prvotně v tanci zvaném rocking/rockdance/uprock, který se začal utvářet na přelomu 60. a 70. let v New Yorku. Nejpůvodnější bojovná verze tohoto tance se nazývala burning a vyznačovala se agresivními pohyby a mimickou nápodobou boje. Burning se zrodil právě v prostředí gangů a podobně, jak uvádí Rey, se při něm náznaky boje v zápalu útočných pohybů a ponižujících gest nezřídkakdy zvrtly ve skutečnou rvačku.

©Judyta Tkaczyk

„Nejvzrušenější událost života – boj s pronikavými situacemi, obrážela se dojista záhy ve hrách vzniklých z potřeby stálého utužování bojovné zdatnosti a pohotovosti, jež při slavnostních příležitostech bylo možno ukázati způsobem nekrvavým, symbolicky. Zpětným působením těla na ducha sloužily tyto hry válečné všeobecnému nabádání k boji a roznícení myslí před bojem samým. Odtud rozvíjejí ony bojovné tance, jež vykazuje kulturní historie u všech národů…“

Emanuel Siblík
1917

Burning členům gangů sloužil přesně k těmto účelům. Na svých párties si bezkontaktní formou trénovali chvaty, reakci na soupeře, techniku zacházení se zbraněmi atp. Do rytmu právě znějící hudby si prostřednictvím tohoto způsobu zábavy cvičili své bojové schopnosti. Jindy jim burning (spolu s alkoholem, hlasitou hudbou nebo jinými stimulanty) pomáhal před bitkami se znepřátelenými gangy nabudit tělo i mysl k boji. Rytmickými náznaky bojových pohybů si na sobě navzájem zkoušeli, co všechno zlého se zakrátko chystají udělat svým nepřátelům.

Battle jako reflexe společnosti

Forma battlu se postupem času stále více stylizovala – od syrového burningu přes čím dál sofistikovanější vývoj rockingu/rock dance/uprocku až do podoby, kterou můžeme vidět v breaku/bboyingu/breakingu. Náznaky boje přísně vázané na skutečnost se abstrahovaly, fantazie začala převažovat nad nápodobou, ubylo dramatizace a přibylo lyrizace. Nakonec z konkrétních bojových pohybů a gest zbyla samotná esence boje – překonávání se.

Zbožňování výkonu prorostlo naší společností do takového míry, že je výkon její podstatou. Žijeme ve „výkonové společnosti“, jak ji popisuje Anna Hogenová. Výkon se stal samotným důkazem lidské existence a člověk je tak „odsouzen k neustálému překonávání“ ostatních i sebe samého. „Pokud sám sebe nepřekonává, jako by nebyl.“

Battle je zhmotněním této podstaty v čase a prostoru. Vyjádřila se skrze těla, pohyby, zvuky a slova newyorského ghetta. Stala se viditelnou. Proto se nám battle jeví jako reflexe společnosti. Dění battlu nám nastavuje zrcadlo a my se v něm vidíme. Odráží se v něm podstata našeho světa a my se v tom odrazu poznáváme.

©Viktor Šorma

Battle jako dialog/hra

Odvěké vyjádření esence překonávání najdeme ve hře, kterou nazývám „a umíš tohle?“. Vypadá nějak takhle:

„Umíš si dát nohu za hlavu?“
„Jo, to umim taky.“
„A umíš salto dozadu?“
„Ne, to neumim, ale umim stát na hlavě, koukej.“
„To umim taky, a umíš…“

Battle je vždy dialogem. K vědomí toho, že battle je komunikací a že reakce na soupeře je jeho základem, bychom měli být vedeni od první chvíle, kdy se začneme zabývat tanečními styly, pro které je battle způsobem vyjádření. Podoba boje či battlu totiž vždy závisí na protivníkovi, na jeho schopnostech, aktuální kondici, náladě, míře únavy, zkrátka na všem, co se ho týká. Při battlu soupeře plně vnímáme, jinak bychom na něj nebyli schopni adekvátně reagovat. Battle je rozhovorem. Jeden tanečník vznese otázku. Druhý odpovídá. Dobrý battle stejně jako dobrý boj je i přes všechnu svou agresivitu souzněním, souhrou, harmonií. K jeho uskutečnění jeden dobrý tanečník nestačí. Principu battlu musí dobře rozumět oba battlující.

©Viktor Šorma

Battle je hrou. Hra je svobodným jednáním. Dokáže nás přenést do jiného světa. Je vystoupením z každodennosti do sféry, která má vlastní pravidla, vlastní tendenci a vlastní chápání. Odlišuje se od všedního života místem a trváním. Je časově a prostorově ohraničená. Hra začne a v určitém okamžiku skončí – odehraje se. Každá hra probíhá uvnitř svého hracího prostoru, který byl předem vytyčený, ať už materiálně nebo ideálně, a kde panuje specifický a bezpodmínečný řád. Sebemenší odchylka od řádu hru kazí. Charakteristickým prvkem hry je napětí. Toto jsou některé ze základních znaků hry podle Johana Huizingy, který se v zásadním díle Homo ludens (lat. hrající si člověk) zamýšlí nad původem kultury ve hře a osvětluje, že hra je mnohem víc než jen zábavná činnost.

Pro Eugena Finka je hra symbolem světa. Ve stejnojmenné knize uvádí, že člověk při hře „vystupuje ze sebe a názorným způsobem naznačuje celek světa.“ Hérakleitos z Efesu vidí v hrajícím si dítěti život sám: „Život je dítě, které si hraje, hraje si s kostkami.“

Battle má charakter dialogu. To znamená:

„Dva póly stojí proti sobě, mezi nimi je tenze, diarchie, napětí bytostného tázání, a rozhovor se vede tak, že se vyhmatávají jednotlivé poukazy, aby se nakonec ty dva protiklady setkaly u té věci, která je cílem dialogu.“ […] „…jsou vlastně jako dva protiklady, které se navzájem pořád nějak vyhmatávají, a tím se harmonizují. A tahle harmonizace, to je hra. Proto řekne Eugen Fink, že svět je založen na hře. Proto řekne Hérakleitos, že je lepší si hrát s dětmi, s kamínky, v tom templu, který patří Afroditě, než dělat krále na Efesu. Protože on když si hraje, tak si cizelizuje hru celého kosmického řádu. A když cizelizuje celý kosmický řád, tak vlastně svět uchovává v tom, v čem by měl být zachován.“

Anna Hogenová
2019

Battle jako odvaha čelit riziku

Při battlu jsme v rozhovoru nejen se soupeřem, ale také s hudbou, s diváky, se sebou samými, se situací.

©Petr Cihla

Rozhovor, který tanečník vede s hudbou, je specifický v tom, že tanečník předem hudbu nezná a narozdíl třeba od jamovaní si ani nemůže vybrat, jestli na danou hudbu bude či nebude tančit. Pokud nechce narušit stanovený řád hry, musí do toho jít. Musí jít do rizika. A i když určitou skladbu zná, tak na ni nemůže tančit předpřipraveně, protože je souběžně v rozhovoru s celou danou chvílí, atmosférou, situací. To je vlastně podstatou freestylového tancování vůbec, ale v battlu vede tanečník zároveň rozhovor se soupeřem, přičemž se snaží každý komponent hudby použít proti němu a tím nad ním získat převahu. Tento zvláštní vztah k hudbě je pro battle charakteristický. Pro tanečníka to znamená, že každý battle s sebou přináší nejistotu, napětí a otázku, zda se to povede.

©Petr Cihla

Vstup do nezajištěnosti situace je vždy rizikem. Jedná se o situaci, na kterou se nelze zcela připravit. Nevíme, jaká nám bude hrát hudba, proti komu budeme battlovat, jaká bude panovat atmosféra, ani jak na to všechno budeme umět reagovat. Nezbývá než se situaci otevřít a nechat ji k sobě přicházet. Jak říká Hogenová, „každá situace je rizikem, protože se vždycky může něco pokazit“. Když jde tanečník do rizika, „situace z něj vytrhává jeho nejvlastnější možnosti“. V té chvíli je v „rozhovoru se sebou samým“ a sám sebe poznává. K tomu všemu „musí mít odvahu“. Tak jako v životě. Člověk je neustále konfrontován s nevypočitatelností toho, co k němu přichází. Musí mít odvahu tomu čelit a při tom neztratit odvahu být v souladu se sebou samým. Proto je battle, stejně jako jiné kulturní rituály, v podstatě přípravou na život.

Krása v battlu

Kritérium krásy se liší v závislosti na daném tanečním stylu – může být líbivá a jemná, jindy zase drsná a surová. Teď se ale odpoutáme od estetických kategorií a budeme vycházet z antického pojetí krásy, které vystihl Werner Beierwaltes slovy: „Krása je záře pravdy.“ Jde o původní spojení krásy s dobrem a pravdou, jak je poprvé myslel Platón. Hogenová tuto souvislost formuluje větou: „Krása je smyslovým vyzářením dobra.“ Je to myšlenka náročná k pochopení, přesto všichni cítíme, že není možné, aby něco bylo krásné, aniž by to bylo dobré. Že není možné, aby něco bylo dobré, aniž by to bylo pravdivé.

Výše je již uvedeno, že událost battlu nám rozkrývá pravdu o nás samých a také že skrze hru si můžeme „cizelizovat celý kosmický řád“, což znamená vstoupit do dění pravdy bytí. Co je pravdivé, je dobré a smyslovým vyzářením dobra je krása. Proto máme v battlu (a podobně i v šachové partii) možnost vnímat krásno.

©Viktor Šorma

Při battlu je možné spatřit krásu ve hře protikladů, kterými jsou si protivníci, stejně jako v jedinečném druhu dialogu, který tanečník vede s hudbou. Souběžně plyne rozhovor tanečníka s celkovou situací, která z něj vyrve jeho nejvlastnější možnosti a ukazuje ho takového, jaký je. Skrze otevřenost celé situaci tanečník současně vchází do rozhovoru s diváky. „Rozvrhuje situaci tak, že to v divákovi vyvolává něco nevýslovného. Divák je přijat do jiného světa, mimo každodennost.“ (Hogenová) Divák vstupuje do dění krásy a tím ho battlový ceremoniál, podobně jako jiné kulturní prožitky, kultivuje. To je možné jen v případě, že rozhovor se sebou samým, který tanečník rovněž vede, je opravdový a bytostný.

Rozhovor se soupeřem, s hudbou, s diváky, se sebou samým a s celou situací se odehrává ve složité propletenosti, a přesto je něčím jednoduchým a uceleným. Tento rozhovor, který je pohybem, se zhmotňuje v těle tanečníka a pokud je upřímný, tanec se stává odrazem duše. Battle tak skrze dialog/hru dává tanečníkovi příležitost ukázat se světu ve své pravdivosti, ve své kráse.

Battle jako kulturní rituál

Dnešní pojetí pouličně-tanečního battlu má svůj pravzor v bboy kultuře. Bboy není bboyem, protože umí předvést příznačné pohybové prvky. Bboy je bboyem, protože battluje. Battle je podstatou toho, čím bboy je. Bboy mentalita rovná se battle mentalita. Člověk, který battluje jen na organizovaných soutěžích, nenaplňuje podstatu bboye. Bboy totiž nepotřebuje k battlu souhlas, nepotřebuje porotu, nepotřebuje diváky. On battluje, tedy je.

©Masta Roshi

Bboy usiluje o respekt a street credit. Zosobňuje styl, nadhled, sebevědomí, tvrdost, nepoddajnost a tím vším je, protože tím nemůže nebýt kvůli tomu, z čeho vzešel. Jeho prostředí ho zformovalo k obrazu svému a battle je něčím, co si nese s sebou, kamkoli jde. Má to svůj důvod a smysl. Fenomén bboye pochazí z newyorského ghetta, které se řídí pravidlem: vyhraješ, když se nebojíš prohrát, přežiješ, když se nebojíš umřít. Všeobecným cílem je kralovat a toho se dosahuje:
– všemi dostupnými prostředky,
– s tím málem, co je,
– ať to stojí, co to stojí.

“We would rather do life in jail than show fear on the street, for it was a sign of weakness.”

Luis De Jesus
2013

Boj o přežití byl mezi obyvateli nejchudších čtvrtí New Yorku všudypřítomný. Bojovali proti systému, který je bez možnosti odvolání odsoudil k záhubě. Bojovali proti rasismu. Bojovali za svoje místo na světě. Všeprostupující nutnost bojovat se promítla i do kultury v podobě toho, čemu říkáme battle. Nejen taneční, ale také freestyle (rapový) battle nebo DJ battle. Hiphopová kultura dokázala otřesné okolnosti ghetta transformovat do rituálů, které lidem umožnily projevit agresivní pocity nenásilnou cestou. A to se nestalo tak, že gangy zničehonic zahodily zbraně, zanechaly krveprolití a začaly si vyřizovat účty tancem, jak se to dnes libozvučně vypráví. Násilí ubývalo postupně díky nepolevující iniciativě místních osobností, opakovaným peace meetingům, tvrdé práci komunitních pracovníků a potřebě sebezáchovy, kterou lidé odstrčeni na okraj společnosti s tím, ať se klidně vzájemně pozabíjejí, nemohli nakonec nepocítit.

Za pouliční a hiphopovou kulturou, kterou si dnes můžeme bezstarostně užívat, stojí minulost zalitá krví mladých lidí. Pouliční gangy tvořili děti, teenageři a ti se navzájem zabíjeli. Rasismus, násilí, chudoba, nezaměstnanost, policejní brutalita, vězení, zmařené životy – z takového druhu beznaděje vzešla streetdance kultura. Battle je pro nás rituál, ve kterém symbolicky znovuprožíváme násilnou minulost této kultury. Posvátná hra, ve které se skrze náš tanec, tradiční rytmy a kulturní zvyklosti znovu rodí to, co tyto tance zrodilo. Battle je pro nás svátek. Slavnostní událost. Všichni se sejdeme ve jménu této kultury, zpřítomňujeme si její počátky a oslavujeme tak její padlé legendy.  

Zdroje citací a parafrází:

Beierwaltes, W. “Krása je záře pravdy.” Reflexe 56/2019.

De Jesus, L. The Kings of Dance. USA: Wake Up Write Publishing, 2013.

Fink, E. Hra jako symbol světa. Praha: Český spisovatel, 1993.

Huizinga, J. Homo ludens: o původu kultury ve hře. Praha: Mladá fronta, 1971.

Kratochvíl, Z. Délský potápěč k Hérakleitově řeči. Praha: Hermann & synové, 2006.

Rey, J. Jak se dívat na tanec. Praha: Vyšehrad, 1947.

Siblík, E. Tanec: projev života a umění. Praha: F. Topič, 1917.

Slaninka, M. & Hogenová, A. Žít z vlastního pramene. Praha: Malvern, 2019.

Přednášky HTF, Anna Hogenová.


Sweemo:

Instagram

Titulná fotka:

Claire Dufféal


Podnety, dotazy a komentáre prijímame na tejto mailovej adrese:

info@tanecnascena.sk