Jaký vliv může mít relaxace, meditace nebo tanečně pohybová terapie na děti? Mohou dětem pomoci relaxační cvičení nebo meditace k lepšímu tanečnímu výkonu? Mohou prvky tanečně pohybové terapie dětem zkvalitnit duševní zdraví? Mohou děti zlepšit své psychické rozpoložení, a tak zvýšit svoji energii a soustředěnost na tanečním tréninku? 

ZDROJ:pixabay.com

To jsou otázky dnešní doby. Již dlouhou dobu přemýšlím a zkoumám úvahu taneční výkon versus prožitek tance u dětí. Je mnoho tanečních soutěží, kde děti mohou podávat skvělé výkony. Je také spousta soutěží, kde pořadatelé, trenéři nebo rodiče dětem před vstupem na pódium říkají, aby si tanec hlavně užili a vytvořili společně neopakovatelnou atmosféru. Ale co když pořád převažuje zaměření na výkon, ale ne na prožitek z tance? To bychom se museli zcela vyhnout tanečním soutěžím. Co když nám bude dnešní doba, omezené o hromadné akce, soutěže nebo tréninky, nahrávat tomu, aby se děti více ponořily do svého nitra prostřednictvím tance?

Aby děti mohly zjistit a prozkoumat co hluboce transformativního nebo zajímavého může přinést tanec. Úvaha taneční výkon versus prožitek z tance a myšlenky vyplývající z ní mě dovedly zařazovat dětem na tanečním tréninku relaxační cvičení nebo meditace, které by mohly zkvalitnit samotný trénink. Začala jsem zkoumat prvky z tanečně pohybové terapie, která vědomě pracuje s tělem a emocemi v pohybu, přes fyzický kontakt až po bytí v tanci s druhým. A jak tanec sám o sobě propojuje všechny úrovně – fyzickou, psychickou i emocionální stránku tanečníka, tak je tomu také u tanečně pohybové terapie, která pracuje s člověkem jako s holistickou bytostí. 

Pokusím se tu představit bakalářskou práci ze subjektivního pohledu tanečního trenéra a pedagoga, který je trochu unaven ze soutěží, tlaku na nejlepší výkon dětí a očekávání rodičů, že jejich dítě opět doveze domů další medaili s diplomem. Cílem článku je podat vybrané informace o právě probíhajícím výzkumu na téma Legitimizace tanečně pohybové terapie jako součást psychosociální a taneční výchovy dětí mladšího školního věku. Pojďme se vrhnout nejdříve na teoretickou část.

ZDROJ:pixabay.com

CITOVÁ JISTOTA DÍTĚTE

Neuškodí se zmínit také o psychologii dítěte a jeho mechanismech vznikajících již od raného dětství. Podle Johna Bowlbyho, britského psychoanalytika, mají lidé vrozený vazebný systém, který je od narození naprogramován k navazování blízkých vztahů s primárními pečovateli. Pokud pečovatelé neposkytnou dítěti bezpečnou základnu, vzniká citová nejistota a dítě si vytvoří negativní modely chování. Typicky se rozvinou dvě obranné reakce – úzkostnost a vyhýbavost. Obě vycházejí z niterné nedůvěry k sobě i k druhým a obě mají tendenci přetrvávat ve vztazích k druhým osobám. Je velmi důležité pěstovat si vnitřní pociťovanou jistotu, která je pro dítě předpokladem pro zdravou sebedůvěru, duševní zdraví a schopnosti navazovat blízké vztahy v dospělosti. (srov. BENDA 2019)

Rodiče svým chováním někdy dávají najevo, že na své pocity dítě nemá nárok. Vůbec by je přeci nemělo mít. Dítě si začne připadat divné, cítí stud a začne se s takovými pocity vypořádávat prostřednictvím nějakého obranného mechanismu. „Spojením bolestivého pocitu studu a obranného mechanismu pak vzniká maladaptivní emoční schéma.“ (BENDA 2019: 117)

Maladaptivní emoční schémata neboli samotné obranné mechanismy, odvádějí naši pozornost od nepříjemných pocitů. Jsou jimi například nestydatost, bezohlednost, ulpívání na věcech, apatie, chtivost nebo nenávist. Metodami, jak je omezit, může být vytěsnění, projekce, vytlačení, racionalizace, identifikace a další. (srov. BENDA 2019)

ZDROJ:pixabay.com

VŠÍMAVOST A SOUCIT S DÍTĚTEM

Všímavost umožňuje regulovat emoce a udržovat duševní zdraví a pohodu. Naopak nedostatek všímavosti hraje důležitou roli při vzniku mnoha duševních poruch u dětí. Je známo, že bychom měli pozorovat všechny jevy, které probíhají v naší mysli a v našem těle v přítomném okamžiku bez posuzování. Nejde tolik o to, co si o prožívaném okamžiku myslíme, ale zda jej vědomě připustíme nebo přijmeme právě prožívaný okamžik. „Uvědomění a přijetí zkrátka transformuje.“
(BENDA 2019: 142) 

Jeden krásný příklad ilustruje, jakým způsobem může vzniknout situace, kdy si my nebo dítě bere něco osobně. Když se plavíme přes řeku a do našeho člunu narazí prázdná loďka, obvykle se nijak zvlášť nerozčílíme. Nejspíš loďku jen odstrčíme, uvolníme si cestu a prostě a klidně veslujeme dál. Když je ale v té loďce nějaký člověk, možná nás to dopálí mnohem víc. Budeme se cítit dotčeni, pomyslíme si, co je to za hlupáka a možná na něj začneme v rozezlení křičet. Rozvinutá všímavost vede k tomu, abychom nelpěli na sebe-vztažných příbězích. Také učí, že pokud se v mysli objeví takové příběhy a povšimneme si toho, dokážeme se jim zasmát a nechat je plavat. Děti se pak netrápí tím, jak je druzí hodnotí, a tím v nich nevzniká pocit méněcennosti, tedy pocit studu.

Pozoruhodnou skutečností je fakt, že dílčí neúspěch není tak nepříjemný do té doby, pokud si dítě svůj neúspěch nezačne vztahovat k sobě. Vzniká pak u dětí pocit studu. Sdílená radost pomáhá k překonání hyperegoického, sebe-vztažného prožívání a propojení s druhými. Je v takovém směru protipólem k prožívání studu a méněcennosti a základem duševního zdraví a pohody u dětí. (srov. BENDA 2019)

VNITŘNÍ ZKLIDŇUJÍCÍ SYSTÉM DÍTĚTE

V mozku dítěte zodpovídá zaujímání vznešených postojů aktivaci zklidňujícího systému namísto aktivace mnohdy přecitlivělého systému ochrany před hrozbami nebo potencionálními nebezpečími. Proto je důležité rozvíjet u dítěte vnitřní zklidňující systém, jehož rozvinutí napomáhají právě relaxační metody nebo meditace.  Metody relaxace a terapie v podstatě vytvářejí podmínky k tomu, aby si meditující dítě všimlo a přijalo přítomný okamžik. (srov. BENDA 2019)

Například v Buddhově nauce se totiž neodlišuje soucit k sobě a soucit k druhým. Buddha rozčleňuje trénink laických buddhistů do tří úrovní, kterými jsou štědrost, etika a meditační trénink. Vědomí vlastní hodnoty se nezřídka opírá o nejrůznější jedincem dosažené výsledky a sociální srovnávání. Vysoká sebeúcta bývá spojována se sebe-povyšováním a ponižováním druhých a také s narcismem. Soucit se sebou s porovnáváními s druhými nesouvisí a umožňuje nám se nehodnotit v závislosti s druhými. Podle Bendy (2019) nedostatek soucitu byl prokázán u úzkostných poruch, u poruch nálady, u traumatu, u poruch osobnosti, u poruch příjmu potravy nebo u závislostí. Nedostatek soucitu k sobě se tedy spoluúčastní procesu vzniku pocitů studu a vzniku mnoha klinických symptomů. Soucit nijak netlumí vnímání negativních emocí, ale zvyšuje odolnost vůči nim díky prožívání vřelosti a odhodlání aktivně jednat. (srov. BENDA 2019)

V praxi meditace si můžeme povšimnout, že teprve nově zprostředkovaný pocit má efekt. Dokud je pro dítě představa vzdálená, nenese s sebou žádný efekt. Účinnost přinese, pokud dokážeme dítěti vytvořit představu, do níž se natolik ponoří, že se začne cítit tak, jako by ve fantazijní situaci skutečně bylo. Představa je totiž jen prostředkem, cílem je hlavně pocit. (srov. BENDA 2019)

PRINCIP TANEČNĚ POHYBOVÉ TERAPIE

Jedním z cílů tanečně-pohybové terapie je rozpoznat u každého dítěte ty části těla, které nepoužívá, nebo s nimiž zachází nesprávně a nasměrovat její jednání k funkčním vzorcům. Důležité je ustanovit sjednocující, interaktivní vztah mezi myšlením a tělem, mezi představou a realitou. Dát subjektivnímu emočnímu konfliktu objektivní fyzický tvar, který dítěti umožňuje tento konflikt vnímat a konstruktivně se s ním vypořádat. Dítě bude užívat všechny stránky pohybu, což bude zvyšovat schopnost jedince se přiměřeně přizpůsobit svému prostředí a zakoušet sebe jako celistvou, fungující lidskou bytost. (srov. CHODOROW 2006)

Nezbytným prvním krokem je navázání spojení mezi vnitřním vjemem a fyzickou akcí. Při tomto spojení se imaginativní zkušenosti samy ukazují jako sny živé, prchavé, nabité citovým vzrušením. Někdy pohyb doprovázejí vizuální obrazy, jako je například samovolné vynoření se vnitřní krajiny či postav. Jindy si děti mohou vzpomenout na dlouho zapomenuté sny nebo se objeví náhlé návaly emocí spojené s traumatizujícími zážitky z raného dětství. (srov. CHODOROW 2006)

POHYB Z NEVĚDOMÍ

Některé děti jsou odpojeny v pozdějším věku od svého nevědomí. Jsou nejšťastnější, když mohou dělat plánovaná, strukturovaná cvičení. Na druhém konci se nacházejí ty děti, které žijí své životy v nevědomém oparu. Tyto děti mohou být schopny improvizovat, ale jejich pohyb vypadá nediferencovaně, jakoby je nikdo neprováděl, ale udál se sám od sebe. Schopnost býti pohybován je vše, co znají. V analýze si dítě může vybrat obraz a na ten zaměřit svou pozornost.  Zaměří-li na obraz svou pozornost, tak se obraz mění. Může mu pak věnovat ještě více pozornosti a sledovat, co se z obrazu dále vyvine. Postupně lze pochopit, že může skutečně dovolit, aby se něco událo. Nemusí pohyb vědomě utvářet, ten má svůj vlastní tvar. Je možné, že dojde ke zjištění, že může naslouchat svému tělu a dozvědět se o něm další informace skrze pohybovou zkušenost.
(srov. CHODOROW 2006)

ZDROJE:
CHODOROW, Joan, 2006. Taneční terapie a hlubinná psychologie: imaginace v pohybu. Praha: Triton.  203 s. ISBN 80-7254-554-X. BENDA, Jan, 2019. Všímavost a soucit se sebou: proměna emocí v psychoterapii. Praha: Portál. 230 s. ISBN 978-80-262-1524-0.